Nebyla v tom žádná vznešená filozofie. Prostě mi jedno ráno došel make-up, a tak jsem si řekla: „Zvládnu to dneska i bez něj.“ A protože se nic hrozného nestalo (svět se točil dál, pošťák mě poznal a káva chutnala stejně), druhý den jsem to zkusila znovu. A třetí taky. Po týdnu jsem se na sebe v koupelně zadívala a uvědomila si, že si vlastně vůbec nechybím s řasenkou.
Co se stalo dál? Překvapivě dost věcí. Některé příjemné. Některé… řekněme upřímné.
1. Lidé na mě koukali jinak – ale ne tak, jak jsem se bála
Čekala jsem, že se budu cítit „nahá“ a že to každý uvidí. Pravda? Většina lidí si ničeho nevšimla. A ti, kteří ano, mi řekli, že vypadám odpočatě. Jedna kolegyně se zeptala, jestli jsem byla na dovolené. (Ne, byla jsem jen líná vytahovat řasenku.) A pak jsem si uvědomila, že hodně z nás žen nosí make-up ne proto, že by ho potřebovaly, ale protože se bojí, že bez něj neobstojí. Což je docela smutná myšlenka.
2. Moje pleť začala žít vlastním životem
Bez každodenní vrstvy korektoru, pudru, tvářenky a fixátoru se moje pokožka konečně mohla nadechnout. A já taky. Pupínky, které jsem maskovala, se přestaly objevovat. Póry se zmenšily. A poprvé po letech jsem si ráno nemusela „něco udělat s obličejem“, protože ten obličej začal být úplně v pohodě tak, jak byl.
3. Ušetřila jsem čas. A nejen ráno
Víte, jak moc času zabere běžné malování? Já taky nevěděla. Ale když ho přestanete dělat, najednou stíháte ranní kafe, podcast i vyprat ponožky. A večer? Žádné odličování, žádné čistící rituály s pěti lahvičkami. Jen čistá voda a postel. Luxus.
4. Sebevědomí nezačalo, když jsem se upravila. Ale když jsem se přijala
Tohle zní jako klišé z Instagramu, ale je to fakt. Když si na sebe přestanete „něco dávat“, začnete víc řešit to, co z vás jde přirozeně. Jak se tváříte, jak mluvíte, jak se cítíte. A lidi to vnímají. Najednou vás chválí za něco jiného než za „krásnou linku“ – třeba za váš smích nebo za to, že jim s vámi je dobře.
A co teď?
Neříkám, že už si nikdy nedám rtěnku. Někdy si ji dám – protože chci. Ale ne protože „musím“. A to je obrovský rozdíl. Make-up není zlo. Ale není ani povinnost. A když si jednou dovolíte nebýt „vylepšená“, zjistíte, že možná vůbec nepotřebujete být jiná.
